Jen co se letadlo zastavilo, děti
začaly protestovat, že zde nikdy bydlet nehodlají. Kiki se jim nedivila, když
se její zrak upřel ven, začala se proklínat, že na ten výlet vůbec chtěla jet,
ale teď couvnout nemůže.
Kuba, Cecil a Benny byli první, kdo se
odvážili z letadla vystoupit. Kiki se domnívala, že to bylo proto, že tam
nechali pěkný svinčík a oni to nechtěli uklízet… povedlo se, bordel nechala
paní učitelka uklidit Pepu.
Pepa je takový ten hloupý chlapec, na jehož
paty se, aby tomu nebylo málo, ještě lepí smůla jako moucha na mucholapku.
Letiště byla velká skleněná krabice se dvěma
držáky, které chytaly letadla. Venku pod jejich letadlem byla velká
vyasfaltovaná plocha, na které se válely odpadky a nad nimi se vznášela malá
vrstva růžové mlhy, radiace.
V Bitzově se vždy jednou za půl roku
dělalo čištění města. Obyvatelé ze svrchní části obce se sestěhovali do
podzemí, zatímco se hořejšek očišťoval a takhle to bylo každých šest a půl
měsíce. Tady se však uklízení nekonalo dobrý rok a půl minimálně.
Jakmile se Kiki podívala směrem do města,
okamžitě pochopila, proč všichni mluvili o tom, jak je Rádiov malé město. Kiki
měla výhled pouze na malé jezírko, pár obchůdků u letiště, na pár hubených a
vysokých budov a na jednu růžovou, obzvlášť velkou barabiznu, jejíž okna
vyplňovaly železné mříže, to bude základní rádiovská škola. Nedaleko, za všemi
těmi baráčky se rýsovaly obří hranice, které obyvatele dělili od radioaktivního
odpadu, který by způsobil jejich záhubu.
Místní asi žijí v podzemí, snad to tam
bude obyvatelnější, zadoufala Kiki.
Po výstupu z letadla byl
k bitzovské skupině přidělen pan Petr Rtuť. Měl by to být zdejší učitel
čruštiny, zeměpisu a biologie. Ten děti odvedl napříč Rádiovem do školy.
Kiki přišly ulice takové umrtvené, cestou
viděli pouze jeden smrtibus, a ještě k tomu byl od shora dolů pokrytý graffiti,
jejichž autoři byli očividně odpůrci státu. V Bitzově sice byli rebelové,
ale zničit smrtibusy by si v životě nedovolili.
Pan učitel je provedl po celé škole, nic moc
zajímavého tam nebylo. Následně je pan Rtuť odvedl do jídelny.
Nebyla moc prostorná, naproti velkým vchodovým
dveřím byl kohoutek, jehož zdroj byl bůh ví kde, někteří odvážlivci stáli u
kohoutku a čepovali si z něj odporně vypadající mlékovou polévku. Vpravo
stáli nevábně působící kuchařky, které plnily talíře jakousi kaší, která
nevypadala o nic víc chutněji než ta polévka. Ve zbytku prostoru byly
miniaturní stolečky a u každého z nich čtyři rozvrzané židle.
„Někam si sesedněte a najezte se“ říkal právě
pan učitel, zatímco opouštěl místnost. Kiki bloumala po téměř plné jídelně, kam
si sednout, nakonec vypátrala místo u dvou chlapců. Popadla bratra za ruku a
rychle ho odtáhla na zatím prázdná místa.
„Ahoj“ pozdravil kluk naproti Kiki. Měl krátké
zrzavé vlasy, na kterých měl usazený cylindr. Obličej pokrytý pihami a na sobě
měl sako s fialovým motýlkem. Byl hodně vysoký, dokonce vyšší než Čenda, a
to už je co říct. Ten druhý byl menší než jeho kamarád, měl také krátké vlasy,
ale ty jeho byly světlé. Tenhle vypadal mnohem méně strojeně a přátelštěji než
zrzoun.
„Ahoj?“ Odpověděla zdráhavě Kiki na pozdrav.
Protože Čenda odmítal cokoliv říci, sestra pokračovala „já jsem Kiki a to je
brácha Čenda“, „jo, to my víme. Rtuťák nás nutil se to učit. Já jsem Rasp a
tady ten je Tomáš. A ty, Čeňku seš s náma v plutovici, ještě
s jednim trotlem
vod
vás.“ Pověděl jim vysoký chlapec, při jeho slovech Kiki mírně pootevřela ústa
překvapením, to je že je pan učitel nutil naučit se? Asi nebude tak milý, jak
vypadal. Ještě by Kiki zajímalo, jestli tím trotlem myslí Pepu, protože takhle
o něm mluvit nebude.
Čendovi zakručelo v břiše, měl
pořádný hlad, a tak se pomalu zvedl ze židle, když v tu chvíli si toho
všiml Tom, a tak ho upozornil, „v téhle budově raději nic nejez, za chvíli vám
ukážeme, kde jíme my, jen musíme najít toho Pepu Kokose a vzít ho s sebou.
Ty, Žofie můžeš s náma, ale musím to říct Leoně, ty seš totiž s ní
v plutovici“. Tom tedy vstal a zašel za dívkou, která měla tři ruce. Kiki
si to vše srovnávala v hlavě, Žofie jí oslovoval jenom taťka, na závěr
došla k tomu, že jí to ani tolik nevadí.
3. kapitola- pdf
3. kapitola- docx
Komentáře
Okomentovat
Už to máme :D