4. kapitola - Bitzovská katastrofa

         Po třech minutách, které děti strávily v trapném tichu, aby nebyly nápadné, vyrazily z jídelny. Rasp šel v čele výpravy a vedl skupinu ´tajnými´ cestami, až se dostali ven.

         „A kde vy bydlíte?“ Zeptal se po nějaké době Čenda, dost by ho to zajímalo, na povrchu žádné domy nebyly, kromě sedmi miniaturních chatiček. „U nás je to tak, že studenti bydlí pouze v plutovicích, což jsou ty chajdy před ZOO. No a pak dospěláci bydlej v uranovejch bytech, ale ty jsou přesně napočítaný, kolik maximálně lidí tam může bydlet, takže jakmile dostuduješ základku, deš buď do jinýho města, nebo do uranovejch bytů, jenomže když je přespříliš žáků, co chtěj žít tady, tak některý nechává vláda schválně propadat, takže spousta lidí vodsaď utíká s nedostudovanou základkou.“ Odpověděl mu Rasp „takže u vás se v podzemí nebydlí?“ Dovolila se zeptat Kiki, která z toho i s Čendou byla pořádně otřesená. „Ne, dole jsou pouze obchoďáky, které se nevešly nahoru. U vás se snad takhle bydlí?“ Zeptal se Tom „samozřejmě, ale dole žijí pouze chudí lidé a bezdomovci. A to se vás sem kolik vejde, když můžete obývat pouze tato místa?“ „Něco kolem tří stovek. Všichni ale nežijou jenom tam, třeba náš kamarád má svůj vlastní barák nebo ještě většina učitelů bydlí ve škole a celkově prej lidi bydlej většinou v práci, kde pracujou, takže si myslím, že stejně tady bude bydlet tak čtyři nebo pět stovek lidí.“

         Čenda už měl vážně hlad, když je Tom vedl do vnitřku jakési budovy, která měla na svém vrchu obří hlínolky a kebab, celá byla natřená na oranžovo a ze dveří, kterými zrovna procházel, šla cítit vůně dobrého jídla. Usadili se k poslednímu volnému stolu, asi to byla oblíbená restaurace. U většiny stolů byli usazeni lidi v jejich věku a starší. „A kde je sakra ten váš trotl?“ Ptal se zrovna Rasp, ale to už se dovnitř přiřítil udýchaný Pepa. Potom, co vyšli ze školy si ho nevšímali a mysleli si, že je pouze kousek za nimi, ukázalo se, že Pepa stejně dvakrát zabloudil, protože nevěděl, že má jít za nimi. Kiki ho bylo líto, a tak mu vyšla naproti.

         „Copak si dneska dáte?“ Zeptal se malý mužík s vousy až na zem, který k nim nenápadně přicupital „nazdárek Svene, mi jako vždycky. A tohle je Kristína a její brácha Čeněk a tohle trotlík Pepa“ odvětil Rasp „hej, já jsem uznávaný ve své rodině trotlů!“ Vykřikl Pepa přes celou místnost, načež se všichni přítomní začali smát. Kiki si objednala svou oblíbenou lilkboru s krkví, Čenda také a Pepovi nezbylo nic jiného než si dát hlínolky s louží, protože mu to vnutil Rasp, že prý to má rád každý blbec. Nějakou dobu si povídali o svých městech, než jim přinesli jídlo.

         Děti byly spokojené, jelikož konečně ukojily ten nekončící hlad způsobený dlouhou cestou. Vtom se otevřely dveře a zpoza nich se vynořila hlava, která na sobě měla ještě jednu kouli, ta byla růžová a ihned si Kiki uvědomila, že to je mozek, než však stihla to, co právě snědla vyzvracet, chlapec s brýlemi se posadil vedle Raspa, ukradl mu kus masa z kebabu a něco šmatlal na svém tabletu.
Po chvilce ho otočil na sourozence a Kiki se dala do čtení „Během dnešního dopoledne byla odstartována další éra klesání radioaktivního odpadu. Rádiovský vědec Alex Einusk k tomu pouze řekl ´stále se snažíme od posledního kazachcánského případu, který se stal loni v zimě přijít na to, proč se tomu stalo po tak dlouhé době, ještě minulý rok bych řekl, že za to může náhoda, jenže po dnešním ránu už bych tak neřekl. Lidé se však nemusejí obávat, ve valné většině čuských měst jsme již započali stavbu speciálních konstrukcí, které zabraňují další možné uvolnění odpadu´, jenže jeho názor se neshoduje s bádáním našeho pana prezidenta Heinze Šnuptychla, který si myslí, že za to mohou řeky, které protékají těmito místy, ovšem odmítal nám cokoliv sdělit. Dnes ráno jsme zaznamenali tyto nehody již ve čtyřech městech (v tabulce pod článkem je seznam měst, i počet padlých obyvatel). Velice neradi vám oznamujeme tuto novinu, ale dle výpočtů pana Einuska se bude stále počet mrtvých měst zvětšovat.“ Kiki neváhala a ihned sjela prstem po displeji a zadívala se na tabulku, měst již bylo třináct a posledním byl Bitzov. Kiki nemohla uvěřit svým očím, otočila se na bratra, kterému už po tváři stékaly slzy.

         Chlapec naproti s úsměvem tablet odvrátil a otočil jej na Raspa a Tomáše. „Koukejte kluci, jsem v čuských novinách“ Kiki, která už také pláč neudržela, došlo, že ten kluk s mozkem je Alex Einusk, asi slavný vědec. Rasp na Alexe vrhl nevěřícný pohled „ty seš pitomej, ty děcka, kterejms to ukázal sou z Bitzova, mohly se to dozvědět normálně, a ne od někoho, kdo se tomu ještě směje, chápeš že tam měli rodiny a domov a ty jim to podáš takhle? Myslel sem že seš dostatečně chytrej na to, abys to pochopil. Lidi tohle je Alex, je stejně starej jak mi, jenom ho díky jeho inteligenci poslali do vyššího a vyššího ročníku, až se z něj stalo tohle přemoudrý monstrum.“