11. kapitola- Spodní fronta

Konečně jsme zastavili, to byl tedy fofr.

Na Měděnci byla opravdu zima. Holky se k sobě dokonce tulily a Kubánek propůjčil Vandě svou děravou mikinu. Když Kvíťa viděl, že i Áďa trpí, sestrojil výkonné topení.

Na všechny opět padla únava, a tak jsme si trochu zdřímli.

„Hááálóóó“ zařvala Verdža přes celé letadlo „vstávejte vy parchanti!“ Přidala se k ní Kačka, která už hodinu hrála s Žatynou hru na čtení.

Když jsme vystoupili, všude byl sníh, který nám dosahoval až po pas (kromě Terezky, která se ve sněhu do slova topila). Okamžitě jsme si to pádili k nejbližší vietnamské prodejně pro teplé kabáty a bundy.

Fanóš rozhodl, že nejlepší by bylo, kdybychom se šli nejprve podívat do hotelu, kde jsme tenkrát bydleli.

„Tak to co je?“ ptala se Verdža sama sebe, když jsme došli ke svítivě zelenému domu. Dveře byly vyrvané z pantů a uvnitř bylo bordelu jako v naší šatně v osmé třídě.

Fanóš si rozsvítil světlo v mobilu a vešel jako první, za ním jsme pomalu vykročili i my. Všude kolem nás bylo peří z peřin a polštářů, kusy nábytku a kabely byly vytrhané ze zdí. Tohle tedy rozhodně nemohl být ten hotel, kde jsme dva roky zpátky slavili Vánoce.

„Vidíte to? Jsou tu cestičky, rozhodně tu někdo je“ řekl Fanóš. „Haló, je tu někdo?“ Zakvičel Dunkič hlasem Krtka, což v našich řadách vyvolalo vlnu smíchu, který nás přešel ve chvíli, kdy se za futry objevil známý obličej.