PKNN

Margotka si zrovna seděla na svém provizorním trůnu uprostřed Black boxu a hleděla na Ondru , který duplikoval již po devadesáté svou třídu včetně sebe. Nyní měla z celé deváté bé korozivní otroky, kteří udělali všechno, co jim řekla. „E/T_58 , přines sem kafe!“ Křikla do zadní části Black boxu, odkud ihned vyšla Eliška s hrnkem v ruce, ze kterého se ještě kouřilo. Měla úplně prázdný výraz. „O/Č_2 , pojď sem!“ Zakvičela Margotka , zezadu přišel stejný Ondra , který právě duplikoval. „Uspořádej mi nejlepší postavení armády, která má dvanáct tisíc vojáků“, pověděla mu Margotka , Ondra se jen uklonil a opět odešel.

Všemocný Varel Káclav VI. , král Měděnce i Mědníku, se po nás okamžitě vrhl. Začal po nás střílet sněhové koule, a zatímco my se váleli v hlubinách sněhové pokrývky, Varel se na nás křivě usmíval a ukazoval své rampouchové zuby. Jediný, kdo byl v bezpečí, byl Dan , který stále ještě nevyšplhal nahoru. Stále mu zbýval pořádný kus cesty, ale i přesto slyšel děsivé výkřiky svých spolužáků. Z batohu vytáhl svůj noťas, ze kterého přetáhl do reality diamantové brnění, meč, luk a do vzduchu vyletěl na svém Dender drakovi. Z kopce jsme všichni jako omámení hleděli na ten úkaz na obloze, až jsme zapomněli sledovat Varla , kromě paní učitelky , která zahlédla, jak Varel vyslal proti Martinovi velký rampouch. Okamžitě ho běžela zneškodnit, jenže Varel vyslal ještě jeden, který ji propíchl skrz naskrz. Paní učitelka klesla k zemi. Dan rychle letěl, a aniž by ho zajímaly následky, nabořil to s černým drakem přímo do Varla . Proletěl sněhovými koulemi a Varel se sesul k zemi, až takhl

V tom zavřeném pokojíku jsme tiše popíjeli čaj, čímž jsme vyháněli zimu ze svých těl. V úkrytu tu čekali Martin Balabán a paní učitelka Sojková a my jim u čaje, který nám udělali, potichu vysvětlovali, co se stalo, a oni nám na oplátku pověděli svůj příběh. „No, když sem vodešel, paní učitelka mě našla a spolu sme mysleli, že za váma přijedem sem, ale vy ste byli už v tahu, a tak sme si mysleli, že tady aspoň přespíme, ale druhej den přišel nějakej přerostlej sněhulák a převrátil to tady vzhůru nohama. Takže my se mu tady snažíme zabránit v tom, aby zabral celej Měděnec“. Ještě téhož dne jsme vyrazili společně s paní učitelkou a Martinem k sídlu našeho nepřítele. „Hej Honzo, nemáš jídlo?“ Otravovala Verdža, když jsme šli na Mědník, ten ji raději ignoroval. Konečně jsme byli nahoře, poblíž jsme zahlédli malý plácek, a tak jsme přešli k němu. Na štěstí už přestalo i sněžit. Sedli jsme si do sněhu a čekali na Varlův příchod. Najednou jsme zaslechli zpoza kaple kroky. Náh

Konečně jsme zastavili, to byl tedy fofr. Na Měděnci byla opravdu zima. Holky se k sobě dokonce tulily a Kubánek propůjčil Vandě svou děravou mikinu. Když Kvíťa viděl, že i Áďa trpí, sestrojil výkonné topení. Na všechny opět padla únava, a tak jsme si trochu zdřímli. „Hááálóóó“ zařvala Verdža přes celé letadlo „vstávejte vy parchanti!“ Přidala se k ní Kačka, která už hodinu hrála s Žatynou hru na čtení. Když jsme vystoupili, všude byl sníh, který nám dosahoval až po pas (kromě Terezky, která se ve sněhu do slova topila). Okamžitě jsme si to pádili k nejbližší vietnamské prodejně pro teplé kabáty a bundy. Fanóš rozhodl, že nejlepší by bylo, kdybychom se šli nejprve podívat do hotelu, kde jsme tenkrát bydleli. „Tak to co je?“ ptala se Verdža sama sebe, když jsme došli ke svítivě zelenému domu. Dveře byly vyrvané z pantů a uvnitř bylo bordelu jako v naší šatně v osmé třídě. Fanóš si rozsvítil světlo v mobilu a vešel jako první, za ním jsme pomalu vykročili i my. Všude k

Tělo Bizoní hlavy nejevilo žádné známky života, i přesto se k ní opovážil vkročit pouze Fanóš. Z ničeho nic celý Hlava shořel a mezi popelem se zaleskl bílý úlomek kamene, ten Fanóš zvedl a opatrně jej uložil do koženého váčku, který mu dala Polajda. A takhle jsme nalezli první fragment White boxu. Jaykobs po boji utekl do domu, zamkl se a my mu do schránky alespoň hodili dopis, kterým jsme mu poděkovali za pomoc. Do hodiny stihl Kvíťa předělat Kobercobus na nový super Tryskoberec a my se tak mohli dát na cestu. „Další zastávka Měděnec“ zvolal Fanóš, poté se letadlo zvedlo do vzduchu a letěli jsme do říše mrazu a ledu.

Jeli jsme do hor. Listnaté stromy se měnily v jehličnaté přesně podle Špérovy teorie. Obloha byla tmavě červená. Toho času si většina z nás uvědomila své nově nabyté super schopnosti. Danek vyvolával ze svého laptopu věci z Minecraftu, z Verdžina parfému se stal smrtící plyn, žár Kísova těla spálil vše, na co si vzpomněl, Fróňa se dokázala přeměnit do bájného draka Fafnira, z Volivejra byl Spiderman, Klegič střílel boMbóny, Dunkič zhmotňoval Edgary, Peti zvládl svou výšku upravit, jak chtěl, Terezka a Nellinka se teleportovaly, Daveův kopanec dokázal prokopnout zeď, Kačka metalem rozbila cokoliv na padrť a Fanóš měl moc své všemocné florbalky. Věděli jsme, že jsme ready.

Před podniknutím plánu nám ještě Jaykobs vysvětlil okolnosti „víte, Bizoní hlava má rád máslo, takže v něm obalíme Kvíťu, ten je dostatečně vysoký, aby si ho Bizoní hlava všiml. Přiběhne za ním, ale než stihne Kvíťu sežrat, tak ho odchytím já a Kóřa mi ho pak pomůže svázat. Takže, jdeme na to“. Když jsme Kvíťu obalovali, hodně se vzpíral, a tak jsme ho museli svázat. Práce byla nakonec hotová, jen ho přivázat ke stromu venku. Dave se snažil protlačit Kvíťu dveřmi. Kvíťa se ještě chvíli vzpíral, když mu poté došlo, že už vážně nic nezmůže, šel dobrovolně. „Hele, ty seš dobrá návnada a nemyslim na holky“ pověděl Kvíťovi Volík, když jsme ho dotlačili ke stromu. „A to má být jako v ceně?“ Stihl ještě zvolat Kvíťa, než z lesa vyběhl Bizoní hlava. My to vše pozorovali zpoza křoví opodál. Náš nepřítel byl celý vyhublý, jako by už roky nic nejedl. Byl to pouhý obličej, z nějž vyrůstaly dvě kosti, potaženy slabou vrstvou kůže a byly zakončeny třemi ostrými drápy, oči měl žluté a st

„Před šesti lety vyřvával nějaký pitomec, že vidí Bizoní hlavu a od těch dob nad ním vládne ta kletba. Před tím se mnou patřil do kultu Člořat, já se k němu přestěhoval, týden na to ho stihla ta kletba a utekl do lesů. Od té doby jsem ho neviděl, ale zasloužil by si dostal pěstí, celý hotel otočil vzhůru nohama, já ho pak musel dávat do pořádku, pokud ho potřebujete najít, rád vám pomohu“ Jaykobs nám vše vysvětloval v té stále komunisticky vybavené jídelně. „Ale musíme na něj jít chytře. Posledně rozbil všechny žárovky na záchodech“ upozornil Mike Jaykobse. Po pár chvílích mrtvého ticha Jaykobse něco napadlo „musíme na něj nastražit past, máslovou past“ upřesnil a poslal nás pro máslíčka do kuchyně.

Dorazili jsme na Svahovou, nebe se nad tím domem hrůzy setmělo a tráva byla nasáklá deštěm, který jsme míjeli cestou. Všichni jsme byli opravdu unavení, a tak jsme noc strávili v Kobercobusu. Ráno nás Fanóš probudil svým velitelským hlasem „padejte všichni dovnitř a prozkoumejte to tam, já budu hledat venku“. Ještě na půl ve snu jsme se neochotně vydali do té odporné budovy. Chvíli jsme hledali, ale nikde nikdo nebyl. Barabizna byla vysoká, měla tři patra a v každém podlaží byla spousta pokojů. Prohledali jsme je všechny, ale nikde vážně nikdo nebyl. V jednotlivých pokojích byly akorát staré postele, některým dokonce chyběly boční stěny a matrace. Nakonec jsme si to namířili do sklepa, jenže Fanóš zvolal „pojďte sem!“ Vyšli jsme tedy před barák, kde stál Fanóš s nějakým stvořením. Kreatura měla snad tři metry. Její tělo bylo celé chlupaté a spíše než člověka, to připomínalo vlka, mělo to dokonce dlouhý ocas, ale nevypadalo to, že by nás to chtělo zabít. „Mé jméno je J

„Sežeňte všechno, co je tvrdý“ řekl nám Kvíťa a my začali nosit kusy regálů. Když jsme měli nastřádanou větší hromádku, vyšli jsme zadním vchodem ven, jako před půl hodinou Polajda, a Kvíťa se dal do práce. Mezitím jsme balili co nejvíce trvanlivých potravin, kdo ví, jak dlouho budeme pryč. Za chvilku nás zavolal „tak pojďte, hotovo, Kobercobus 11/20!“ Ten šílenec vytvořil bojový tryskový autobus, co je v ceně. Hádal bych, že to byla jeho super schopnost, kterou mu propůjčil Black box. Kobercobus měl tmavě zelenou barvu, na střeše kulomet s máslem a po stranách děla na masové koule. Bez váhání jsme všichni naskákali do busu. „První, kam pojedem, je Svahová“ křikl Fanóš a posadil se do zadní pětky. Kvíťa skočil za volant a Dan hned vedle něj. Mezitím, co jsme jeli, jsme se dali do objevování svých schopností.

Jeden okamžik, to, co se stalo za jediný okamžik přinutilo vzít celou třídu nohy na ramena, Makyna dokonce upustila svůj IPhone. Všichni jsme byli tak zabraní během, že jsme si ani nevšimli, kdy se k nám přidala Polajda. Pár holek brečelo, Kísa měl existenciální krizi a Kuba vymýšlel černé vtipy, kterými bavil Dunkiče. Vyběhli jsme před školu a jediná schovka, která se sama nabízela, byl Jip. Téměř každou odpoledku jsme tam trávili, teď se z něj stal válečný stan. Dave vyrazil dveře zavřeného obchodu, uvnitř nikdo nebyl, takže jsme nikomu nemuseli nic vysvětlovat. Zabarikádovali jsme dveře košíky a vyrazili do zadní části s pitím. „Co teď budeme dělat?“ Zakvičel Kvíťa. „Vždyť my plán máme“ ozvala se za námi Polajda, když jsme se otočili, zjistili jsme, že má na sobě oblek generála a v podpaží drží velkou mapu, kterou mezi námi rozrolovala, spatřili jsme Českou republiku, s pár bílými nálepkami, rozesetými všude možně. „Musíte sestrojit White box, Black boxův protějšek. Vytv

Nejhorší hodina dne byla bezesporu fyzika. Přišli jsme do třídy a jako obvykle začali řvát na celé kolo. Dan a Kvíťa si házeli Kísovým penálem, Čárka s Verdžou se bavili o nehtech a Kubánek s Petim po Kísovi házeli rajčata ze svačiny… krása pohledět. Asi s desetiminutovým zpožděním dorazila, utrpení naší existence, Margotka. „Tak, jak se máte blbci? Ne, dělám si srandu, já vim že ste chytrý“ zasmála se vlastnímu vtipu, my jsme mezi tím ztichli a nechali ji se v tom vymáchat. Trvalo to nápadně dlouho, a tak Fanóš zamumlal „to je ještě trapnější, než když nám Polajda říkala vo Black boxu“. Margotka ztuhla „cos to řekl?“ Zakřičela snad na celou školu. Fanóš nebyl žádný strašpytel, a proto to zopakoval. Nikdo z nás nevěděl, co se děje, i když jsem byl přesvědčený, že Fanóš něco tušil. Margotka se rozkulhala na svých deseticentimetrových podpatkách do Polajdina kabinetu, který byl shodou náhod hned za rohem a ukradla Black box. „Hahahahahah, konečně jsem ho našla, po tolika letec

„Čau Dane“ říkal zrovna Kísa. „Hej Kísa, chcípni“ ozvalo se vzápětí z Danových úst. V naší třídě panovala anarchie jako každou přestávku. Obrovský hluk a zmatek je tu vždy do chvíle, než přijde učitel, na zvonek tu již dávno nikdo nereaguje. Ten den jsme zrovna čekali, až se Špéra uráčí na matematický supl. „Makyno, kolik je?“ Zařvala Kačka přes celou třídu na Makynu, která i přes zákaz držela v ruce telefon, než se však dočkala odpovědi, už si to do třídy kráčela Polajda, v dlouhých hnědých vlasech měla jako vždy sluneční brýle a na tváři velice sparťanský výraz. „Klegič za dveře!“ Křikla mezi nás, nevypadala zrovna šťastně, ale Klegiče za dveře posílala každou hodinu od té doby, kdy jí přinesl sláviovské bonbony. „Proč tu není Špéra?“ Ptal se Fanóš. „Na rychlo to změnil, potřebuji vám říct něco, co rozhodně nepočká. Před těmi lety, kdy jsem na tom placu za školou našla Black box, se mě zmocnili myšlenky na to, co s námi všemi dělá“. Celá třída se otřásla strachy. „Nějaká

Konečně zazvonilo a my se mohli dostat dovnitř. Do Heyrovské proudily salvy malých dětí, ale také větších puberťáků. Samozřejmě, že ti rozmazlení puberťáci jsme byli my, 9.A. V té tlupě teenagerů byli i chytří lidé, třeba matematický genius Fanóš, nebo anglický bůh Volivejr. Ovšem zbytek… už tolik rozumu nepobral. Asi vám tu hned na začátek nepovím o všech šestadvaceti lidech, ale některé vám přeci jen trochu představím. Ve třídě máme třeba zalévače Iricka, úžasného Kvíťu a jeho parťáka legendu Dana, Kóřu, co má dvacet holek, Slunce Kísu a o vůdci Fanóšovi jsem už napsal. V holkách se sice moc nevyznám, ale byla by škoda, kdybyste nevěděli o královně weebů Žatyně, duševním draku Fróně, nebo půvabné Vandě.

Jednoho dne se z ničeho nic uprostřed Vesmíru stvořil malý předmět, měl tvar krychle a rychle letěl. Stále zrychloval, směr měl jasně vytyčený, jakási planeta. Už ho nic nemohlo zastavit, když najednou, další kostka, jenže tahle měla tmavou barvu, zatímco ta první jasně zářila. Černý objekt stále pronásledoval ten světlý, až se ocitly na stejné úrovni. Poté nenásledoval prudký náraz, ale hladké přistání, které popíralo veškeré fyzikální zákony. Ovšem dráha, která byla ještě před chvilkou plná napětí nebyla pustá, prolétlo tu ještě jedno těleso, mělo podobu postavy.