PKNN

Prázdniny plynuly, děti mezitím objevovaly (z většiny) záporné, ale i kladné stránky Rádiova. Některé děti se vracely do školy pouze na obědy, některé tam trávily hodiny v knihovně a někteří jedinci se jí obloukem vyhýbali. Do konce starého a počátku nového školního roku zbývaly pouhé dva týdny, když Kiki  dorazila z oběda z Kebabu a hlínolek. Už se to pro ni stalo rutinou, každé jídlo trávit v restauraci. Pomalu jim začaly docházet finance a budou se muset s Čendou poohlédnout po nějaké brigádě, jelikož tak dobrého jídla se vzdát nehodlá. Kiki mírně pootevřela dveře svého minipokojíčku a nahlédla dovnitř, zda tam někdo není. Přestože to Kiki provedla v naprosté tichosti, Olesya, její druhá spolubydlící na ni okamžitě upřela svůj zrak. Dívala se na ní s lítostí ve tváři a poprvé v kikiině přítomnosti promluvila ,,Kiki, před chviličkou dorazila Leona" Kiki překvapilo, jak silný hlas má navzdory tomu, jak křehce působí. ,,Ona mi pověděla, že už jsou dorozdělené poslední dvě sku

         Nikdo vůbec netušil, co bude dál. Tlupa během cesty do svých nových ubytovacích zařízení neprohodila ani slovo, jen Pepa si neustále něco mumlal. Kikiinu mysl mezitím naplnily myšlenky o tom, kde budou bydlet, kam budou docházet do školy a zdali zůstanou v Rádiově.          Tom všechny dovedl k Plutovicím. Plutovice byly vlastně malé chatky, které měly jedno patro nahoře a ještě jedno bylo v podzemí. Před baráčky sedělo několik kikiiných spolužáků a jejich úsměvy Kiki prozradily, že stále o tom, co se stalo nikdo nic netuší.          Ke Kiki přistoupila dívka s třema rukama, byla to ta, se kterou předtím mluvil Tom. „Ahoj, já jsem Lea, jsi s námi v plutovici tak pojď ať si to tu stihneš prohlídnout“ představila se, působila docela mile a tak se Kiki vydala za ní.          „A copak se vám stalo v Kebabu? Vypadáte nějací zamračení“ zeptala se Leona po tom, co vešli do domečku. Uvnitř byly schody, které vedly dolů do tmy, nahoře byly dvoje dveře, oboje měly seškrábanou b

          Po třech minutách, které děti strávily v trapném tichu, aby nebyly nápadné, vyrazily z jídelny. Rasp šel v čele výpravy a vedl skupinu ´tajnými´ cestami, až se dostali ven.          „A kde vy bydlíte?“ Zeptal se po nějaké době Čenda, dost by ho to zajímalo, na povrchu žádné domy nebyly, kromě sedmi miniaturních chatiček. „U nás je to tak, že studenti bydlí pouze v plutovicích, což jsou ty chajdy před ZOO. No a pak dospěláci bydlej v uranovejch bytech, ale ty jsou přesně napočítaný, kolik maximálně lidí tam může bydlet, takže jakmile dostuduješ základku, deš buď do jinýho města, nebo do uranovejch bytů, jenomže když je přespříliš žáků, co chtěj žít tady, tak některý nechává vláda schválně propadat, takže spousta lidí vodsaď utíká s nedostudovanou základkou.“ Odpověděl mu Rasp „takže u vás se v podzemí nebydlí?“ Dovolila se zeptat Kiki, která z toho i s Čendou byla pořádně otřesená. „Ne, dole jsou pouze obchoďáky, které se nevešly nahoru. U vás se snad takhle bydlí?“

         Jen co se letadlo zastavilo, děti začaly protestovat, že zde nikdy bydlet nehodlají. Kiki se jim nedivila, když se její zrak upřel ven, začala se proklínat, že na ten výlet vůbec chtěla jet, ale teď couvnout nemůže. Kuba, Cecil a Benny byli první, kdo se odvážili z letadla vystoupit. Kiki se domnívala, že to bylo proto, že tam nechali pěkný svinčík a oni to nechtěli uklízet… povedlo se, bordel nechala paní učitelka uklidit Pepu. Pepa je takový ten hloupý chlapec, na jehož paty se, aby tomu nebylo málo, ještě lepí smůla jako moucha na mucholapku. Letiště byla velká skleněná krabice se dvěma držáky, které chytaly letadla. Venku pod jejich letadlem byla velká vyasfaltovaná plocha, na které se válely odpadky a nad nimi se vznášela malá vrstva růžové mlhy, radiace. V Bitzově se vždy jednou za půl roku dělalo čištění města. Obyvatelé ze svrchní části obce se sestěhovali do podzemí, zatímco se hořejšek očišťoval a takhle to bylo každých šest a půl měsíce.

          Kristína Žofie Voltová žila v čuském městečku Bitzově. Nebylo to sice dvakrát příjemné, bydlet zrovna v radioaktivním Čusku, ale 13leté Kiki se tu moc líbilo. Bydlela v překrásném domě na povrchu města, a ne ve smradlavém podzemí, ráda chodila do školy, kde měla spousty dobrých kamarádů.          Uvnitř již zmíněného domu žila Kiki se svými rodiči, Radonou a Radonem, pak tam byl ještě zabydlen její o půl rok mladší bratr Čenda. Když byli tito sourozenci malí, chtěli si samozřejmě pořídit každý svého domácího mazlíčka a co by pro ně jejich milující rodiče neudělali. A tak jim ještě dělají společnost klokan Monty a zakrslá kobra, které říkají Danek.          Bylo právě pondělí, když se Kiki s Čeňkem rozloučila a každý vypálil do své třídy. Během první hodiny byly děti informovány o školním výjezdu do vedlejšího města Rádiova, který by se měl uskutečnit za tři týdny. Výlet, nebo spíše pobyt měl trvat dva týdny a bez rodičů, maximálně s učiteli. Nebude to obyč

Psal se rok 2284, když lidé zjistili, že má na Zem přiletět velké vesmírné těleso. Jediné, co o něm věděli bylo, že na jeho povrchu sídlí radioaktivní odpad, který způsobí zánik všeho živého. Obří asteroid tedy přiletěl, ale od Země se odrazil, a tak krátery, které pokrývaly jeho vnějšek, se obtiskly do zemské kůry. Asteroid tedy pokračoval dál svou cestou napříč Sluneční soustavou, kde sjednotil další planety, např.: Plutun, Saturan, Jupnuši, či Měrkur. Ze Slunce se stalo Slnce a z té naší Země Zemars. Onen asteroid udeřil Zemi někde v místech mezi Evropou a Asií, takže tam všude setrvává radiace, zatímco zbytek planety vyvázl téměř bez žádných ztrát. Ovšem původní obyvatelé se chtěli vrátit do svých domovů, proto začali zakládat města v poničené části Zemarsu. Nová města vypadala jako pár domů v díře uprostřed skládky. Občas se stalo, že se odpad nad městem zřítil gravitací dolů, a tak sebral život všemu pod ním. Novými městy, která přežila ,,první vlnu klesání radioa